VTV =DG= Survival

17. - 18.7.2010 - Karpaty SK

Víkendový 24 hodinový trénink přežití =DG=, rozdělený na dvě etapy: denní a noční, prakticky nonstop.

Akce se mimo členy =DG= zúčastnili jako čestní hosté členové týmu TwoTowes. 

Trénink se zaměřením na techniky přežití v přírodě se mírně zvrhl v jednu z nejnáročnějších akcí letošního roku. A to nejen po fyzické stránce, ale i po té psychické, proto je tato událost hodna podrobnějšího zaznamenání. 

Začátek akce již dával tušit, že nepůjde o původně avizovanou „…procházku pohádkovým lesem“. Ihned ráno po příjezdu na místo startu nám bylo sděleno: „..všechno jídlo bez vyjímky ven z báglů, kapes a ponechat na místě! Také veškerou vodu vylít a nechat si u sebe pouze jednu prázdnou čutoru (1L)!“ s tím, že voda se cestou doplní až najdeme zdroj. Při teplotě 36 stupňů ve stínu, byl každý účastník takovým rozkazem nadšen, protože nejsme přece žádní nýmandi.

No a to byl teprve začátek našeho strastiplného putování. První úkol dne, nakonec to byl ten nejlehčí úkol, bylo překonání vodní překážky (rybníku) s celou výstrojí přeplaváním a každý si musel najít způsob, jak své věci uchovat pokud možno co nejvíce v suchu, případně se neutopit. Během krátkého okamžiku to na břehu vypadalo jako v lodním modelářském kroužku. Pod rukama některých konstruktérů vznikala roztodivná plavidla ze všeho možného co bylo po ruce. Výsledek snažení všech, až na pár vyjímek, byl však po překonání vodní plochy na protějším břehu tristní. Předepsaný váhový limit báglů bez vody a jídla 10 kg, byl rázem po namočení obsahu batohů okamžitě překročen a u několika jedinců hravě atakoval hranici 30 kilogramů. Co všem slouží ke cti je, že rybník přeplavali všichni i když některé batohy se měnili z plavidla na ponorky. Přesto kupodivu nikdo neutonul. Kdyby mnozí z nás věděli co je v následujících 24 hodinách ještě čeká, nejspíš by se utopili zcela dobrovolně.:-)

První část dopoledne po „plavání“ byla vyplněna celkem příjemnou procházkou lesy a loukami v údolí, bez velkých kopců, proložené instruktáží k tématu tréninku – topografie, orientace, obstarání si potravy, tzn. které kobylky a další hmyz je jedlý a který naopak ne. Včetně ochutnávky přímo na místě a zdarma. Také jsme byli proškoleni naší „babkou bylinkářkou“ Mirkou, které byliny jsou jedlé, nebo léčivé a z kterých se natripujeme až do futrálu. Touto cestou ještě nastala absolutně absurdní situace, kdy uprostřed přírody v lese potkáme, my žíznivý a vyprahlí, štrádující náhodné pocestné s plnými kelímky piva v ruce, to byla pro mnohé ze skupiny těžká rána, na druhou stranu to bylo znamení, že zdroj tekutin nebude daleko. A také tomu tak bylo, sice na žádný výčep se nenarazilo, za to na nádherný chladný pramen horské vody vyvěrající ze skály, což pro mne bylo lepší než půllitr vychlazené Plzničky. Na tomto místě si každý doplnil svou feldflašku až po špunt a dostali jsme krátký čas na odpočinek a případně výměnu mokrých ponožek za suché. Neboť nohy je nutno při dlouhých pochodech udržovat v suchu. Víme..:-) To byla lahoda, ale ne nadlouho.:-)

No a pak to začalo. Po pauzičce u bystřiny pokračoval pochod krásným horským terénem, od tohoto dne nenávidím krásný horský terén, od tohoto dne totiž nenávidím kopce. V teplotách vystřelujících nad třicet stupňů celsia i ve stínu hlubokého lesa s minimem vody, to byla fakt nádhera ze které se mě doslova točila hlava. No vlastně místy více než pochod, to bylo šplhání po všech čtyřech přes balvany do svahů o různém úhlu stoupání a pak pěkně ze svahů dolů, aby se vzápětí zase stoupalo. Už vím co skutečně je, když někdo napíše, že „měl jsem takovou žízeň, že se mi jazyk lepil na patro, až z toho mám mrákoty“. Začínal jsem si připadat jako při výcviku elitních horských jednotek na jihu Evropy. Myšlenka na horské myslivce ve mně ještě více uzrála po té co Samo s Mirkou na vrcholu jednoho íbrkopce se skalní stěnou, začali ze svých těžkých a promočených báglů tahat různé horolezecké hujery jako, sedáky, karabiny, osmy a lana. Z místa a z té výšky byla úžasná vyhlídka do údolí, taková pěkná panoramata ke kochání, alespoň to někteří říkali. Ale víme, že od tohoto dne nenávidím kopce, takže jsem se moc nekochal. 

Na místě si účastníci zájezdu mohli zvolit zda si cestu „zkrátí“ slaněním horského masivu, nebo budou mašírovat pěkně naokolo. Já volil první variantu, ne proto že bych si chtěl cestu zkrátit, ale protože lanové aktivity mne nejsou cizí a mám je v oblibě. Toto bylo fakticky moc hezké zpestření, které nejen mne docela nakoplo. Po slanění jsme se vydali najít zbytek družiny nacházející se někde na vrcholu. Postupem pod skalním převisem. To byla opět vcelku vostrá procházka. Plazení se přes balvany všech možných tvarů a velikostí rozmístěných podél skaliska nad hlubokou roklí jež byla pod náma. Po krkolomném postupu dravou krajinou jsme se shledali se zbývající častí oddílu. Tady už nám opět začala docházet životodárná voda a mnozí jsme pociťovali hlad a s tím spojenou únavu s nedostatku energie, kterou jsme jen vydávali, ale nepřijímali ji zpět. Ona ta trocha kobylek, co si někteří dali ke sváče, tolik nezasytí jako pořádná flákota masa. Víme?!:-) Začínal pravý boj o přežití:-)

Takže další úkol byl jasný, vyrazit směr vodní zdroj. Teď nebudu obsáhle popisovat postup kopcovitým terénem, stejně si z toho už prd pamatuju, páč jsem byl už poměrně zřízený a  napůl v deliriu. Pamatuji si jen na jednu delší zastávku, z mnoha krátkých zastávek s čím dál častější periodou, u zříceniny hradu načeš jsem slušně odmítl možnost nahlídnout do útrob ruiny se slovy: „Běžte se s celým hradem vysrat!“, neboť jeho trosky stály zase, jak se na správný hrad patří, na vrcholu krajinné boule - kopce. A jak víme od tohoto dne nenávidím kopce. A to jsem netušil, že tuto zbořeninu budu nucen navštívit ještě během noci a vyškrábat se za bouřky s naší skupinou Alfa, až na její samotný vrchol. Na místě se podařilo pár jedincům vyloudit na organizátorovi Kexovi pár doušků vody ze železných zásob určených pro kritické stavy. Následně jsme vykročili dál za vodním zdrojem.

Špica je, když si tak mašírujete v pařáku, vyschlý jako troud a na každé ceduli, či rozcestí si čtete nápis jedné dědiny v okolí: Dobrá VODA. A perla všech perel, podobně jako dopoledně s pivaři, se na rozcestí v hlubokém lese z ničeho nic objeví dvě mladé děvčata. Na otázku „Holky kam jdete?“ nám suše (brrr) odpovídají „ Na kůpalisko..! Halucinace, nebo Fatamorgána, by byly v ten moment skutečnější. Naštěstí se brzo podařil zdroj vody najít v podobě mírně rozvodněného lesního potoku. Musím konstatovat, že chutnější vodu jsem ještě nepil. Těch pár loků mě stačilo abych se dal dokupy…:-) 

Po posilnění se mělo pokračovat v cestě k cíli denní etapy, jímž byla jakási kóta s jakýmsi názvem jakéhosi posvěceného dívčího jména. Velení výpravy se ovšem při pohledu na belhající se zubožené mátohy, které ještě ráno byli silnými reky, rozhodlo o pár kiláků a kopců, tuto etapu zkrátit s tím, že vypustíme původní zamýšlené tábořiště na vrcholu kopce velikosti malé hory, kde měl být plánovaný cíl etapy. V ten moment jejich rozhodnutí kvituj s nenápadným nadšením. Víme přece, že od tohoto dne nenávidím kopce. Popravdě šlo hlavně o čas, který neúprosně utíkal a k tomu se pomalu chýlilo k večeru. Byl tedy určen přesun do nejbližší dědiny se známím provokativním jménem Dobrá Voda. Přesun po rozpálené a tavící se asfaltce je zpestřen průchodem kolem místního koupaliště s bazénem naplněným až po okraj průzračnou chlorovanou vodou. Jak rád bych se v ní vyrachtal, jak rád bych se té chlorované, vody napil i přes to, že do ní čůrají nejen malé děti. Z myšlenek mě vytrhává realita v podobě mírného stoupání po rozteklé asfaltce a koupaliště radši ignoruju, abych se z toho načisto nepomátl. Víme, že od tohoto dne nenávidím kopce.

To jsme netušili, že to nejhorší nás teprve čeká… 

 Pokračování příště…

(marty+)

 Foto Camel-Leones, Burnes-Točna Zlín.